Page 11 - Kolín červenec srpen2020

Lan s maminkou v jejich obchodě v Pražské ulici na rohu proti pekařství Hankovec. V sobotu mají otevřeno do půl dvanácté. Odpoledne a celou neděli mají volno.
Jako běžná česká rodina.
Stejní, a přece jiní i jedna vietnamská rodina. Lan je tenkrát oslo- v ní lidé i z Poděbrad a Nymburka. Popudem
vila, jestli by to nešlo dělat ve velkém. Aby lidé k jejímu vzniku byla potřeba vzájemně se po-
Lan Ngueynová je na své rodiče velmi věděli, že i Vietnamci chtějí pomoci. Zavolala znávat a pomoci si. Několikrát do roka komu-
pyšná. Vzpomíná, jak si maminka koupila panu Binhovi, který stojí v čele kolínské viet- nita pořádá akce v kolínském kulturním domě
tajně ve čtyřiceti letech knihu češtiny, kterou namské komunity. Ten spolu s dalšími hlav- – schází se tu minimálně tři sta lidí – a mimo
vydal jeden z představitelů vietnamského ními představiteli pomohl vše zorganizovat. jiné učí mladou generaci nezapomínat na viet-
světa tady v Čechách. Učila se sama s pomocí „Do kolínské facebookové skupiny jsem napsala, namskou kulturu a tradice.
YouTube. Před rodinou to dlouho tajila. Teď zda by nám někdo nemohl půjčit šicí stroje. Na Lan a její vrstevníci mají v dnešní době
rozumí téměř všemu. Její rodiče jsou také jedni to se nám ozvalo strašně moc lidí. Na látky jsme úplně jiné možnosti, než měli v jejich věku
z mála, kteří v sobotu odpoledne a celou neděli se složili my Vietnamci společně. Sehnali jsme rodiče. Vietnam ale pro ně zůstává zemí, kterou
mají zavřeno a nepracují, věnují se rodině. je přes klenotníka pana Vondráčka. Pan Phong, považují za svou. „Do Vietnamu jezdím často
„Spousta známých nám říká, jste vy vůbec Viet- jeden z představitelů naší komunity, poskytl za prarodiči. Vloni jsme tam byly s mamkou
namci?“ směje se Lan. místo, kde to všechno začalo.“ samy a cestovaly. Vietnam miluju a jsem hrdá,
V bistru u pana Phonga (celým jménem že jsem Vietnamka, i když jsem se narodila tady.
Naprostá většina cizinců pracuje Lap Phong Do) v Pražské ulici si zpočátku Mívala jsem chvilky, kdy jsem řešila, jak se cítím
v Čechách jako zaměstnanci. U Nguyenů, každý mohl vyzvednout roušku zdarma přes víc, ale svůj vzhled neskryjete. Nakonec jsem si
stejně jako u většiny Vietnamců, je to jiné. Pře- výdejní okénko. Pak se Lan zkontaktovala řekla, že jsem Vietnamka žijící v Čechách.“
bírají své zvyky z domova. Ve Vietnamu je totiž s radnicí a nemocnicí, kam vozili roušky podle
prý podnikání nesmírně rozšířené. Co dům, to momentální potřeby. Roušky šila zhruba Letos Lan nikam odletět nemohla, ale má
obchod. Je jedno, zda to je zmrzlina, potraviny, desítka žen. „Zpočátku jsme ne všechny uměly před sebou jinou životní příležitost. Na konci
restaurace… Vietnamci potřebují mít něco šít. Já sama jsem to neuměla, nikdy předtím srpna ji čeká moderování talkshow o vietnam-
svého pod kontrolou, pak se cítí svobodní. jsem se šicího stroje nedotkla. My Vietnamky ské kultuře. Je také jedním z členů představi-
Hodně Vietnamců je nastaveno tak, že tady jsme ale dost zručné, takže jsme se vše rychle telstva Svazu vietnamských studentů žijících
chtějí podnikat, vydělat, ale na důchod se chtějí naučily. Přes YouTube nebo přes kamarádky. v České republice. Tlumočí v klubu Medviet,
vrátit do Vietnamu, kde si pak koupí dům. Lan Mě to naučila maminka.“ který sdružuje všechny vietnamské studenty
ale rodiče přivedla na myšlenku, proč si neuží- Lan je moc ráda, že se i jejich komunita po- zdravotnických oborů s cílem zlepšit komu-
vat život a přítomnost tady, než aby vydělávali stavila viru a strachu z něj čelem. A také ji těší, nikaci mezi česky mluvícími lékaři a pacienty
jen peníze, ukládali je a pak možná, když se že se v dobrém předvedli veřejnosti. „Spousta se slabou češtinou. Soukromý život teď moc
toho dožijí, odjedou do Vietnamu. Rodiče tedy vietnamských rodin by ráda v Kolíně pomáhala, neřeší, přítele nemá a rodinu zatím neplá-
koupili dům v Kolíně a další léta šetřili, aby ale nevědí jak. Nevědí, kde a jak začít. A z toho nuje. „Chci se věnovat kariéře, chci mít čas na
měli dostatek financí na rekonstrukci. šití roušek měli všichni obrovskou radost, že se studium. Užívám si to a myslím, že být sama má
konečně mohou zapojit. Když šili, někdy i zapo- i své výhody. Já se chci teď hlavně najít. Člověk
Spolu na jedné lodi mněli jíst. Šili celé dny. Bylo to úžasné a já jsem musí milovat sám sebe, než začne milovat
jim moc vděčná, že se přidali.“ někoho jiného. Toho se držím.“
V době první vlny koronaviru, kdy se začaly Vietnamská komunita funguje v Kolíně
po domácnostech masivně šít roušky, začala asi pět let. Sdružuje i okolní vesnice, jsou Hana Morová

11